Obsah:
Úvodní osobní stránka
Projekt Birmingham
Moody Blues titulní strana
Dikografie
Studiová alba
Go Now
The Magnificent Moodies
Days of future passed
In Search of the Lost Chord
On the Threshold of a Dream
To Our Children's Children's Children
A Question of Balance
Every Good Boy Deserves Favour
Seventh Sojourn
Octave
Long Distance Voyager
The Present
The Other Side Of Life
Sur La Mer
Keys of Kingdom
Strange Times
December
Alba "live"
Caught Live + 5
A Night At Red Rocks
Hall of Fame
Ostatní
Kompilace, kolekce, sólová tvorba
Z historie ... |
 |
Moody Blues byla první rocková Biminghamská skupina z rodiny "Brumbeat", která se stala mezinárodně slavnou a která později také silně ovlivnila to, co bylo známo jako "progresivní" hudební scéna. V r. 1990 byli Moody Blues vyhlášeni nejúspěšnější rockovou skupinou ze všech Birminghamských skupin od r. 1960 z pohledu dlouhověkosti a mezinárodního uznání. Fungují dodnes!
Úplný začátek
Skupina byla založena v květnu r. 1964 v Birminghamu, nejprve známá jako The Moody Blues Five - M&B5 (jméno bylo odvozeno od M&B názvu pivovarnické společnosti v očekávání sponzorství....). Členové skupiny přišli z různých Birminghamských hudebních skupin.
Vedoucí zpěvák a kytaristu Brian Hines (později přijal umělecké jméno Denny Laine), narozený 29. října 1944, bydlel v Holcombe Road, Tyseley. Jedna z jeho dřívějších skupin byli Johnny Dean & Dominators, kteří hráli pravidelně v The Mermaid pub on Stratford Road (v hospodě Mořské Panny na Stratford Road). Johnny Dean byla Brianova první přezdívka, když pracoval na plný úvazek v Rackhams. Brzy nato se stal profesionálním muzikantem, když vedl skupinu The Diplomats (1962) jako její frontman, a přijal nové umělecké jmén Denny Laine. Ve kupině The Diplomats, dobře známé v Midlands, působil také budoucí bubeník The Move a později ELO Bev Bevan.
Zpěvák Ray Thomas, narozen v Stourportu 29. prosince 1942 a zatímco bydlel v Erdingtonu a studoval technickou školu, založil svou první skupinu El Riot & The Rebels, ve které působil jako vedoucí zpěvák a hrál na harmoniku. V The Rebels bubnoval bubeník Bob Sheward a jako kytaristé hráli Brian Betteridge a John Lodge (narozen v Birminghamu 20. července 1945). V Erdingtonu bydlel také ve Wheelwright Road hráč na klavír Mike Pinder, (narozený 27. prosinece 1941). Ten hrál se skupinou El Riot & The Rebels na částečný úvazek a předtím vedl svou vlastní skupinu zvanou The Rocking Tuxedo's.
El Riot & The Rebels se stali známými hlavně tím, že na živých vystoupeních na podiu vystupovali v mexickém oblečení a výstroji a také pravidelně účinkovali v TV show moderátora Noela Gordona (Lunchbox television show). John Lodge přešel na basovou kytaru, když skupina získala Mickyho Herda jako vedoucího kytaristu. El Riot & The Rebels se nakonec rozdělili (1963), poté, co jim bylo nabídnuto angažmá v Německu. Jen Ray Thomas a Mike Pinder byli ochotni jít, zatímco John Lodge chtěl především dokončit svá studia. Ray Thomas a Mike Pinder vytvořili novou skupinu s názvem The Krewcats (nejednalo se o skupinu téhož jména, kde působil bubeník Brian Bennett skupiny Shadows) a odešli do Německa od května do listopadu 1963.
Ale zpět do Birminghamu. Graeme Edge, narozený 30. březen 1944 a bydlel v Coventry Road, Small Heath, hrál na bubny ve skupině nazývající se Gerry Levene & The Avengers. V této skupině hráli také basový kytarista Jim Onslow a kytarista Mike Hopkins, který se později připojil k The Diplomats. Gerry Levene bylo umělecké jméno pro Mickyho Gibbse, zpěváka z Astonu. Po krátký čas byl vedoucím kytaristou skupiny The Avengers také Roy Wood.
Albert Eccles z Astonu, narozen 25. června 1940, začal hrát na kytaru jako člen skupiny The Rainbow Boys. Své jméno si změnil na Clint Warwick poté, co se stal basovým kytaristou skupiny Danny King's Dukes, skupiny, která byla známá po celém Midlandu a dokonce si dokázala zajistit sezónní angažmá v rekreačním středisku Butlins holiday ve Skotsku.
Když se Ray Thomas a Mike Pinder vrátili z Německa na konci r. 1963, našli Birminghamskou hudební scénu plnou skupin, které napodobovaly Shadows nebo Beatles. Skupina The Spencer Davis Group stála v té době stranou se svým stylem Rhythm & Blues. Danny King a Clint Warwick spolu s Graemem Edge, který v té době opustil The Avengers, se tedy rozhodli, že R&B byl jako styl hudby pro ně to pravé, co by chtěli hrát. Denny Laine z Diplomats byl také novým projektem zaujat, takže celá čtveřice začala nacvičovat a zkoušet s novým jménem The R&B Preachers.
Náhodné setkání s Rayem Thomasem a Mike Pinderem v Moathouse Klubu vyústilo v založení další nové skupiny, přestože Danny King mezitím ztratil zájem a odešel. Zrodil se nápad na získání sponzorství od místní pivovarské společnosti Mitchells & Butlers brewery, a tak opět změnili jméno na M&B Five. Společnost ale ztratila zájem, takže iniciály pivovaru M&B se staly nakonec iniciálami reprezentujícími "Moody and Blues" - opět nový, ale tentokrát definitivní název skupiny.
A tak vznikla skupina ve složení Clint Warwick, Graem Edge, Ray Thomas, Mike Pindera a Denny Lain, která přijala název The Moody Blues, a jejíž historie dnes čítá již 40 let....
The Moody Blues - první období
V květnu r. 1964 skupina pilně nacvičovala a pravidelně hrála v Birmingham's Carlton Ballroom v Erdingtonu. Přínosná byla spolupráce s londýnským manažerem Tony Secundou, který hrát hlavní roli v kariéře několika dalších skupin v Birminghamu. Secunda přiměl skupinu hrát v London's famous Marquee Club a krátce potom dojednal pro Moody Blues nahrávací smlouvu s prestižním Decca Records label. Jejich první singl "Steal Your Heart Away" (A-strana) byl oduševnělým songem a nahrávka na B-straně "Lose Your Money", společně napsaná Denny Lainem a Mikem Pinderem, byla plna energie v typickém beat-stylu. Singl sice nebodoval na žebříčcích, ale Moody Blues se objevili na TV obrazovce poprvé na populární přehlídce 'Ready Steady Go!'.
Neustále hledali vhodný materiál pro nové hity, jejich druhý singl bylo vynalézavé arranžmá téměř neznámé písně amerického zpěváka Bessie Bankse a nahrávka představila skupinu harmonickým vokálem, který by se stal pro Moody Blues znělkou. "Pokusili jsme se, aby vokál zněl jako evangelium v našem vlastním charakteristickém provedení" říkal Denny. Byla to píseň "Go Now" a stala se na konci r. 1964 celosvětovým hitem Moody Blues. Obsadila 1. místo v žebříčku Britské Hitparády a umístila se v první desítce v USA. Tento náhlý úspěch vedl k mnoha vystoupením v televizi a ke dvěma národním a mezinárodním turné. (Na obrázku zleva: Mike Pinder, Denny Laine, Clint Warwick, Graeme Edge, Ray Thomas).
Pokračovat v tomto trendu se ukázalo být velmi těžké. Moody Blues nahrávali písně pro své první album, které by zahrnovalo favorizované songy z jejich úspěšných veřejných vystoupení jako Jamese Browna "I Go Crazy", klasiku George Gershwina "It Ain't Necessarily So" (zpívanou Rayem Thomasem) a skladbu Laina/Pindera "From The Bottom Of My Heart", která byla také vydána jako singl. Další píseň "Stop" byla vydána jako singl také v USA a umístila se zde na žebříčku, zatímco Moody Blues byli v USA na turné.
Přes masivní úspěch hitu "Go Now", následující singly Moodyu Blues měly klesající tendenci pro umístění na žebříčku. To bylo v době, kdy úspěchy hudebních skupin závisely na pravidelném vydávání singlů spíše než na prodeji celých alb. V pořadí pátý singl z kuchyně Moody Blues "Everyday" vydaný v říjnu 1965 se dostal jen na 44. místo žebříčku i přes jeho komerční úspěch. V r. 1966 byla skupina nucena redukovat své závazky za rezervace a objednávky. Manažer Beatles Brian Epstein převzal v 1966 vedení Moody Blues, ale to jejich situaci vylepšilo jen málo. V srpnu opustil skupinu basový kytarista Clint Warwick, který nesnášel cestování po koncertech a vrátil se do Birminghamu, kde pracoval jako tesař, zatímco zpěvák & kytarista Denny Laine stal se netrpělivý, nesoustředěný a nezpůsobilý pro sólovou kariéru a skupinu opustil.
The Moody Blues - druhé období
Koncem r. 1966 Moody Blues byli postaveni před možnost volby účinkovat v kabaretním programu nebo skončit. Bubeník Graeme Edge vzpomínal: "... byli jsme označeni jako "one-hit-wonders" (zázrak jednoho hitu). Měli jsme devět měsíců slávy a pak se vrátili k 50 librám za večerní představení a cestovné!". Novými členy skupiny byli: basový hráč John Lodge (předtím v El Riot & The Rebels), a zpěvák/kytarista Justin Hayward, který přišel z Swindonu.
Justin Hayward se narodil 14. října 1946. Původně byl ve skupině zvané The Wilde Three (s zpěvákem Marty Wildem) a také měl již za sebou jeden ne zrovna úspěšný singl pod jeho vlastním jménem. Mezitím Decca Records pokračovaly vydáváním singlů "nových" Moody Blues vytvořených z materiálu, který byl nahrán s dřívější sestavou skupiny včetně písně "Boulevard De La Madelaine", která byla považována mnohými za jednu z jejich nejlepších nahrávek. První singl nahraný novou sestavou hráčů skupiny byla skladba Justina Haywarda "Fly Me High", opatrný ale chytlavý útok na umístění v žebříčku, vydaný v květnu 1967, ale nvzdory jeho vysílání na pirátských rozhlasových stanicích píseň nedokázala získat lepší umístění.
Začátkem roku 1967 změnili Moody Blues svůj hudební styl, klavír Mika Pindera byl doplňován jeho Mellotronem, nástrojem něco jako varhany, který měl výrazný orchestrální, atmosferický zvuk a byl předchůdce dnešních moderních elektronických polyfonních klávesových nástrojů. To umocňovalo pocity při poslechu písní obsahujících mystické texty a odlišovalo je to od jiných popových skupin té doby. Dokonce zařazovali mezi písněmi i mluvenou poezii. Inovační technika a prezentace veřejných vystoupení Moody Blues začala získávat nové publikum a skupina v létě 1967 uskutečnila turné ve Francii. (Mellotron, inspirovaný Americkým designem, byl vyvíje a vyráběn v Birminghamu firmou Bradley Brothers u Streetly Electronics, kde na začátku 60. let pracoval i Mike Pinder).
Gramofonová firma Decca Records byla silně zaujata novým "progresivním" zvukem Moodyem Blues a navrhla experiment, kde skupina by nahrála album klasických skladeb podporovaných plným symfonickým orchestrem. Gramofonová firma zamýšlela využít výsledků tohoto experimentu jako prostředku demonstrace a propagace jejich nové stereofonní nahrávací technologie "Deramic". Moody Blues šli o krok dál a ve spoluprácí s hudebním aranžérem Peterem Knightem nahráli celé album jejich vlastní hudby za necelých pět dnů s London Festival Orchestra. Přes počáteční zdrávavost a neochotu gramofonové firmy dokončenou sbírku pojmenovali "Days Of Future Passed" a ta byla vydána dceřinou firmou Decca Records Deram, specializovanou na progresivní hudbu.
Album "Days Of Future Passed" - vydané v listopadu 1967 - byl milník v hudbě, dávající vznik "koncepčního alba" a ve Spojeném království dosáhlo 27. příčku žebříčku a v USA se umístilo dokonce na 3. místě. Tak získala skupina obrovskou opora pro vstup na důležitý Americký trh populární hudby. Album mělo rovněž obrovský vliv na mnoho jiných skupin pro dlouhá příští léta. Z tohoto alba je i klasický singl Moody Blues "Nights In White Satin", napsaný Justinem Haywardem, který se vyšplhal na 9. příčku Britské Hitparády, a dosáhl tak pro Moody Blues poprvé místa v Top20 vrcholem 20 hitu od úspěchu "Go Now". Další singl "Tuesday Afternoon" dosáhl 24. místo v USA a úspěšná koncertní turné brzy následovala.
Další album Moody Blues vydané v 1968 s názvem "In Search Of A Lost Chord" mělo obrovský úspěch na obou stranách Atlantiku a to inspirovalo snahy všech členů skupiny ke psaní a komponování dalších písní. Album zahrnovalo klasickou píseň "Legend Of A Mind" složenou Rayem Thomasem jako projev úcty američanu Timothy Learymu, bojovníku proti LSD a je pravděpodobně jedním z velkých skladeb všech dob. Nově vydané singly obsahovaly skladby jako "Voices In The Sky" Justina Haywarda a "Ride My See Saw" Johna Lodgea, které zaznamenaly vysoká místa na žebříčku. V r. 1969 Moody Blues vydali album "Threshold Of A Dream", které překonalo všechny předpoklady ve Spojeném království a vyškrábalo se vysoko v USA. Úspěchy inspirovaly k tomu, aby Moody Blues založili svou vlastní vydavatelskou značku (Threshold record label) a nahrávací obchody.
Do roku 1972 vydali Moody Blues ještě další čtyři studiová alba - "To Our Children's Children's Children" (1969), "A Question Of Balance" (1970), "Every Good Boy Deserves Favour" (1971) a "Seventh Sojourn" (1972), vesměs velice úspěšná. Pořádali řadu veřejných vystoupení i rozsáhlá turné "přes tři kontinenty".
Pak ale, zdá se, nechtěli pokračovat ve svých mezinárodních úspěších a na téměř šest let přerušili svou společnou činnost, aby se soustředili na sólové projekty. Justin Hayward a John Lodge spolupracovali společně na projektu "Blue Jays" (1975), Graeme Edge pracoval spolu s Adrianem Gurvitzem na sólovém albu "Kick Off Your Muddy Boots" a "Paradise Ballroom", Ray Thomas vydal dvě svá sólová alba "From Mighty Oaks" a "Hopes, Wishes Dreams". John Lodge nahrál své "Natural Avenue". Justin Hayward vydyl své sólové Album "Songwriter" a poté intenzivně spolupracoval s Jeffem Waynem na projektu válek světů "The War of The Worlds", kde se zrodila jeho nádherná píseň "Forever Autumn", která obletěla jako hit celý svět. Justin pak vydal ještě další čtyři studiová sólová alba - "Night Flight", "Moving Mountains", "Classic Blue" a "The View From The Hill" a jedno "live" - "Live At San Juan Capistrano".
The Moody Blues - třetí období
V roce 1978 se Moody Blues opět našli a vydali společně své další studiové album "Octave", které vyletělo na žebříčku zejména díky singlům "Steppin in a Slide Zone" a "Driftwood". Opět následovalo světové turné (The Moody Blues byli jednou z mála skupin na světě, které vždy po vydání alba uspořádaly úspěšná světová turné). Cílem bylo skupinu reformovat a dělat více dobře prodejných nahrávek. Zakládající člen a hráč na klávesy Mike Pinder opustil v r. 1978 skupinu a nahradil jej Patrick Moraz (1978 - 1991).
Po roce 1978 vydali dalších sedm studiových alb. "Long Distance Voyager" (1981) se skladbami "The Voice" a "Gemini Dream", "The Present" (1983) se skladbami "Blue World" a "Sitting At The Wheel", "The Other Side Of Life" (1986), když skladba "Your Wildest Dreams" se opět stala světovým hitem. Následovalo album "Sur La Mer" (1988), kde nádherná píseň "I Know You're Out There Somewhere" je pokračováním ságy o ztracené lásce z hitu předchozího alba "Your Wildest Dreams". Album "Keys Of The Kingdom" (1991) s hity "Say It With Love" a "Hope And Pray" bylo neméně úspěšné, stejně jako následující "Strange Times" (1999), nahrané v Itálii a vydané k nástupu nového milénia. Zatím poslední studiové album vydané v r. 2003 nese název "December" (2003) a je plné nádherné vánoční hudby. To bylo ale nahráno již bez Raye Thomase.
V období mezi vydáním studiových alb vydali Moody Blues řadu dalších kolekcí a kompilačních alb, živých nahrávek, filmové hudby, videa a poslední době též DVD. Prvním "živým" albem bylo v r. 1977 album "Caught Live + 5", patřící k první etapě tvorby. Po dlouhé odmlce pak to bylo až v r. 1993 album (a video) "A Night At Red Rocks", nahrané v americkém Denveru ve spolupráci s Colorado Symphonic Orchestra. Bylo to první video Moody Blues ze živého vystoupení a album nahrané v cizině. Tato koncertní nahrávka byla začátkem následujících dvou velice úspěšných let, kdy skupina koncertovala na turné ve Spojených státech i po Evropě ve spolupráci se symfonickým orchestrem.
V září 1993 se Moody Blues prezentovali historickou audiokazetou pro astronauta - velitele kosmické výpravy raketoplánu Space Shuttle Roberta "Hoot" Gibsona, která s ním absolvovala cestu vesmírem přes 10 miliónů mil a 420 krát obletěla zemi. Písně z "Days Of Future Passed" a "Seventh Sojourn" tak cestovaly rychlostí 26 násobku rychlosti zvuku. Plaketa obsahující kazetu byla vystavena v Hard Rock Cafe v Beverly Hills (kde byla darována skupině) až do návratu skupiny do UK, aby zaujala místo v galerii vydavatelství Threshold Records. Gibson od té doby bral CD "Legend Of A Band" na další mise. V roce 1994 byli Moody Blues uvedeni v USA do Hollywood Rock Walk of Fame. Vydali zde "Time Traveller" s pěti CD, představující bohatou historii skupiny a výběr nahrávek písní od počátků skupiny do současnosti. Podnikli velké turné po USA a zavítali znovu do známých Red Rocks, kde před dvěma lety účinkovali velkolepě s coloradským symfonickým orchestrem. Rok na to uspořádali turné do Jižní Afriky. V r. 1996 bylo vydáno album "The Very Best Of The Moody Blues", v roce 1998 pak dvoualbum "Anthology". Rok 2000 přinesl další úspěch: CD album, video a DVD - živé "Hall of Fame: Live From The Royal Albert Hall", přinášející výběr největších hitů. V roce 2001 pak film "Journey Into Amazing Caves".
Přišel rok 2003 a s ním natáčení alba "December" a další turné po severní Americe (USA a Kanady). Toho se však již nezúčastnil Ray Thomas, který od skupiny odešel údajně vzhledem ke zdravotním potížím (či to po tolika letech byly neshody s ostatními Moodies?). Nahradila jej (zatím?) renomovaná flétnistka Norda Mullen. Trpce to ovšem nesly řady jeho fanoušků, kteří stále věří, že se Ray znovu objeví na hudební scéně.
Není třeba dodávat, kolik stříbrných, zlatých i platinových desek a dalších ocenění skupina získala. Přestože vydávání nových nahrávek Moody Blues nebylo již tak časté, stali se v r. 1990 nejúspěšnější skupinou ze všech Birminghamských skupin od r. 1960 z pohledu dlouhověkosti a mezinárodního uznání.
Sestava skupiny:
| Denny Laine | - vocal & guitar (odešel 1966) | A | - | - | - | - | - |
| Clint Warwick | - vocal & bass guitar (odešel 1966) | A | - | - | - | - | - |
| Mike Pinder | - vocal, piano, mellotron (odešel 1978) | A | B | - | - | - | - |
| Graeme Edge | - drums | A | B | C | D | E | F |
| Ray Thomas | - vocal & flute (odešel 2003) | A | B | C | D | - | - |
| Justin Hayward | - vocal & guitar (přišel 1966) | - | B | C | D | E | F |
| John Lodge | - vocal & bass guitar (přišel 1966) | - | B | C | D | E | F |
| Patrick Moraz | - vocal & klávesy, piano (1978 - 1991) | - | - | C | - | - | - |
| Norda Mullen | - vocal & flute (přišla 2003) | - | - | - | - | - | F |
Singly skupiny The Moody Blues
nahrávky 60-tých let (nejvyšší umístění v Britanii v závorce)
Lose Your Money / Steal Your Heart Away (Decca F 11971) September 1964
Go Now / I'ts Easy Child (Decca F 12022) November 1964 (1)
I Don't Want To Go On Without You / It's Easy Child (Decca F 12095) February 1965 (33)
From The Bottom Of My Heart / And My Baby's Gone (Decca F 12166) May 1965 (22)
Everyday/You Don't (All The Time) (Decca F 12266) October 1965 (44)
Boulevard De La Madelaine / This Is My House (But Nobody Calls) (Decca F 12498) October 1966
Life's Not Life / He Can Win (Decca F 12543) January 1967 (withdrawn)
Fly Me High / I Really Haven't Got The Time (Decca F 12607) May 1967
Love And Beauty / Leave This Man Alone (Decca F 12670) September 1967
Nights In White Satin / Cities (Deram DM 161) November 1967 (19)
Voices In The Sky / Dr. Livingstone I Presume (Deram DM 196) August 1968 (27)
Ride My See-Saw / Simple Game (Deram DM 213) October 1968 (42)
Never Comes The Day / So Deep Within You (Deram DM 247) 1969
Watching And Waiting / Out And In (Threshold TH 1) 1969
Question / Candle Of Life (Threshold TH 4) 1970 (2)
Isn't Life Strange / After You Came (Threshold TH 9) 1972 (13)
I'm Just A Singer / For A Lady (Threshold TH 13) 1973 (36)
Nights In White Satin/Cities (Deram DM 161) 1972 (9) - nové vydání
Question/Candle Of Life (Old Gold OG 9348) 1983 - nové vydání
Nights In White Satin/Cities (Old Gold OG 9349) 1983 - nové vydání
Go Now!/I Don't Want To Go On Without You (Old Gold OG 9509) 1985 - nové vydání
Poslední ktualizace:
březen 2011
březen 2011
